Pokud v současnosti někdo uvažuje o nákupu nového televizoru je téměř jisté, že sáhne po některé z nových technologií, které nabízejí ploché panely, jimiž jsou především LCD a plazma displeje. Určitá nabídka CRT televizorů (klasických skleněných obrazovek, které známe z minulosti) sice stále existuje, ale tato technologie je již výrazně na ústupu.

Zorientovat se ve velmi široké nabídce tohoto druhu spotřební elektroniky je ale velmi složité, výrobci nabízejí nepřeberné množství typů a modelů, jejichž vlastnosti jsou navíc uváděny v technických údajích, které pro průměrného zákazníka většinou nejsou dobře srozumitelné.

V úvodu pomineme fakt, že je třeba si vybrat kterou technologii chceme pořídit (tedy dilema plazma vs. LCD, popř. v poslední době také LED panely, kterým, zdá se, patří budoucnost) a pokusíme se stručně shrnout technické parametry technologie LCD, které jsou výrobci nejčastěji uváděny (a které platí i pro plazmové panely, kde ovšem vykazují poněkud odlišné vlastnosti).

Technické specifikace

Hned v úvodu je třeba zmínit, že specifikace uváděné výrobci (a přebírané prodejci) bývají velmi často nadhodnocené, nebo v lepším případě je uveden ten nejlepší výsledek z provedených měření, které se navíc provádějí v laboratorních podmínkách, které ovšem většina z nás ve svých obývacích pokojích nemá. Tyto údaje je proto třeba brát s rezervou, ačkoliv jisté vodítko pro výběr televizoru nám přesto nabízejí.

Rozlišení a velikost úhlopříčky

Tento údaj udává kolik bodů (pixelů – nejmenších obrazových částí z nichž sestává celý displej) je panel schopen zobrazit, jinými slovy definuje „podrobnost“ obrazu. Čím větší rozlišení, tím detailnější obraz, proto platí, že více je lépe.

Údaje o rozlišení jsou, stejně jako u PC monitorů, uvedeny ve formátu počet pixelů v řádku krát počet pixelů ve sloupci, tedy např. 1920 x 1080.

Rozlišení přitom neudává velikost obrazovky, ta bývá uvedena v palcích (jeden palec měří 2,54 cm) a je tak možné, že 42“ obrazovka bude mít nižší rozlišení, než např. 40“.

U velikosti obrazovky již nelze tvrdit, že více je vždy lépe. Platí hrubé pravidlo, že minimální pozorovací vzdálenost televizoru by měla být alespoň trojnásobkem jeho úhlopříčky. Pokud tedy chceme koupit např. 40“ panel, měli bychom vzít v úvahu, že bychom se na něj měli dívat nejméně z třímetrové vzdálenosti. Jestliže chceme pořídit televizor do malého bytu, měli bychom tomu proto uzpůsobit jeho rozměry, protože pokud se na sebelepší displej budeme dívat z příliš malé vzdálenosti, dojem z obrazu nebude optimální.

Dalším údajem, který se vztahuje k velikosti, nebo spíše k tvaru obrazovky, je poměr stran. Standardně se vyrábějí dva. Poměr 4:3 (šířka : výška) byl obvyklý u starších televizorů a PC monitorů a v současnosti je nejčastějším (a pro televizory jistě lepším) formátem 16:9, tedy širokoúhlá obrazovka. Rozdíl spočívá v tom, že širokoúhlá obrazovka má v poměru ke své výšce větší délku. Tento formát totiž lépe vyhovuje lidskému oku, které má přirozeně vlastnost lépe vidět v horizontálním, než ve vertikálním úhlu.

Pozorovací úhly

Udávají z jakého úhlu je možné panel pozorovat bez toho, aby došlo ke zkreslení, především ke změnám v barevném podání –  většinou bývá uveden horizontální i vertikální úhel. Více je tedy v tomto případě lépe. U novějších televizorů s touto vlastností již nebývají větší problémy. Je ovšem potřeba zmínit, že věrnost podání obrazu je kromě pozorovacího úhlu významně ovlivněna mírou světla v místnosti, jasem a kontrastem panelu – viz další body.

Jas

Jinými slovy svítivost, vyjadřuje (v jednotkách cd/m2) jakou nejvyšší hladinu světla je panel schopen vyvinout. Definuje tak „výraznost“ obrazu a obecně lze říci, že větší jas je lepším. K této technické specifikaci se ale také úzce váže spotřeba energie, protože více světla znamená více spotřebované elektřiny.

Kontrast

I zde platí že vyšší hodnota je tou lepší. Jedná se o poměr svítivosti, „vydatnosti“ černé a bílé barvy a bývá uváděn v poměru – např. 2000 : 1. Kontrast má velký vliv na to, jaký bude dojem z obrazu ve světlém prostředí, např. za přímého denního světla.

Především u tohoto údaje ale platí, že uváděné hodnoty jsou velmi relativní. Kontrast se totiž měří několika metodami a někdy také bývá uváděn dynamický kontrast, což je v reálném čase zobrazovaný kontrast, nejde tedy o statické měření nejtmavšího a nejsvětlejšího možného pixelu (v praxi to znamená, že pokud je v obrazu hodně tmavých míst, řídící jednotka displeje ztlumí celý displej – ubere tedy jasu). Dynamický kontrast proto dosahuje nižších hodnot a se statickým kontrastem ho nelze srovnávat.

Pokud tedy chceme pořídit televizor, je lepší se s ním osobně seznámit v prodejně, ovšem ani toto řešení nemusí být absolutním, protože podání obrazu velice závisí na světelných podmínkách prodejny a také na nastavení displeje.

Doba odezvy

U tohoto údaje naopak platí, že menší hodnota je tou lepší, protože doba odezvy udává za jakou dobu je pixel schopen změnit svoji barvu z černé na bílou. Tento údaj je důležitý pro zobrazování rychlých scén a zaměřit by se na něj proto měli především ti zákazníci, kteří hodlají svůj LCD televizor používat pro hraní na některé s konzolí (Playstation, Xbox apod.).

Konektory a podporovaná rozhraní

Nabídka propojovacích rozhraní, které jednotlivé modely podporují je poměrně široká a jejich kombinace se liší. Standardem je SCART, popřípadě i klasický analogový anténní vstup. Pro uživatele kteří chtějí k TV připojit PC, či jiné periférie (a nakonec nejen pro ně) bývá důležitý i kompozitní, nebo komponentní vstup. Ovšem z hlediska nových technologií je pro průměrného zákazníka směrodatná především přítomnost HDMI konektoru, který zajišťuje přenos vysoce kvalitního obrazu.

Dnes již také není výjimkou, především u dražších modelů, že obsahují zabudovaný DVB-T tuner. Neboli integrovaný přijímač digitálního vysílání – ten zajišťuje zpracování digitálního signálu a není proto zapotřebí k TV připojovat set-top box.

Průmyslové standardy – HD ready není Full HD

Existuje dlouhá řada nejrůznějších certifikátů a standardů, kterými výrobci cejchují svoje produkty ve snaze dodat jím punc kvality, nebo výjimečnosti. Některé jsou používány jen jedním výrobcem, jiné jsou sdílené všemi. Co se kvality obrazu, resp. jeho rozlišení týče je v poslední době tím nejskloňovanějším HD (tedy high definition – vysoké rozlišení v pixelech 1920 x 1080). Jedná se o vysoce kvalitní standard na kterém vysílají některé televizní stanice (a ostatní na něj plánují přejít). V záznamových technologiích mu odpovídá až Blu Ray, tedy nikoliv DVD (jehož rozlišení je nižší, což samozřejmě neznamená, že ho HD panel nedokáže zobrazit).

Pokud chceme, aby naše televize tento standard podporovala, musíme si dát pozor, aby se jednalo o „Full HD“, tedy nikoliv o „HD ready“. Druhý jmenovaný „standard“ je spíše marketingovým tahem, který má napomoci vyšším prodejům. Nejedná se totiž o skutečné rozlišení 1920 x 1080, ale o rozlišení menší, kdy jsou některé pixely takzvaně půleny, což ovšem skutečnou HD kvalitu nezajišťuje.

Proč LCD

Ve srovnání s plazmovou televizí se LCD liší v několika vlastnostech, jimž jsme se věnovali výše.

V první řadě lze říci, že LCD technologie se soustředí spíše na menší displeje (cca do 42“ až 46“, ale lze najít i větší). Pokud tedy chceme pořídit TV s rozměrem výrazně přes jeden metr, měli bychom se věnovat výběru plazmy.

Pozorovací úhly se nijak zásadné neliší, což ovšem nelze říci o době odezvy, která bývá u plazmových panelů nižší, přesto jsou hodnoty, kterými disponují LCD displeje pro běžného zákazníka více než přijatelné.

Srovnání kontrastu a jasu také vyznívají ve prospěch plazmy, což je dáno užitou technologií. Plazma má totiž věrnější podání černé barvy vzhledem k tomu, že LCD panel je podsvícený a černá barva z něj tak musí „svítit“ – tmavší černou je tak v poměru k bílé dán vyšší kontrast.

Povrch displeje plazmové televize je ale pokryt sklem, které může odrážet světlo a proto je za určitých světelných podmínek výhoda vyššího kontrastu pouze relativní.

Výraznou výhodou LCD panelů je ale jejich nižší cena, spotřeba a hmotnost – tyto údaje se sice u jednotlivých modelů obou technologií znatelně liší, přesto ale lze obecně konstatovat, že v těchto ohledech jsou na tom LCD displeje lépe.

Co se týče poruchovosti, nebo lépe řečeno typických závad, je srovnání následující.

U LCD jsou nejčastější závadou vadné („vypálené“) pixely – výrobce často uvádí nejmenší možný počet vadných pixelů, který lze považovat za reklamovatelnou závadu. Jeden vadný pixel tak většinou není považován za zásadní poruchu.

U plazmy jsou nejčastější závadou tzv. „duchové“, což jsou místa na kterých zůstává určitý otisk dlouhodobého statického fragmentu obrazu (typicky logo TV stanice). Muselo by se sice jednat nejméně o desítky hodin, po které by tento fragment musel být nepřetržitě zobrazován, přesto ale tohle riziko u plazem existuje – toto nebezpečí by měli zohlednit např. častí hráči videoher (pravidelné mnohahodinové hraní stejné hry, jejíž obraz obsahuje statický prvek).

Nutno ale dodat, že tyto typické závady jsou postupně výrobci odstraňovány a v současnosti se jedná spíše o teoretická rizika.